Vyhledávání

 

Představit si stoupáky

Bohužel, vzduch je neviditelný. Takže ve většině případů si musíme v duchu představit obrázek stoupáku v němž se pohybujem a udělat si v hlavě jeho vizualizaci. Některé stoupáky jsou značně rozsáhlé a mohou být kilometry dlouhé, například pod kumulostrádou. Další jsou však malé, úzké nebo mají několik jader a každé z nich ukazuje jinou vertikální rychlost. V dalších větách vám ukážeme některé rozdíly ve strukturách stoupáků, abychom se naučili svoji vlastní představivost.

Vířivá struktura stoupáků

Prstýnky kouře z cigaret nám dávají dobrý vizuální příklad struktury víření ve stoupácích. Ze zkušeností víme, že stoupák je několikanásobně silnější v jádru než v jeho okrajích. Proč tomu tak je? K vysvětlení byla vyvinuta teorie struktury víření. Přesnost teorie může být nejlépe potvrzena častým pozorováním: když v termice vzduch stoupá, třením v těsném okolí kolem okrajů takového stoupáku vzduch klesá, jak se vymezuje stoupající vzduch oproti vzduchu klidnému. Dochází k rotačnímu pohybu, kdy se vzduch z nejsilnějšího jádra "odlévá" do stran s menším stoupáním či mimo stoupák. Díky tomu na všech stranách stoupáku se kolem něj (či v případě velmi silného jádra i přímo ve stoupáku) dělají "rotory". Tento pohyb je pozorován jak u termických bublin tak delších stoupavých proudů. Jako názorná demonstrační pomůcka tohoto pohybu může posloužit třeba ponožka, kterou si srolujete z nohy.
 

Pojďme se podívat na důležitost této struktury vzhledem k pilotům A až E:

Pilot A je v jádru a stoupá dvakrát rychleji než pilot B, který se pohybuje na vrcholu stoupáku. Jakmile pilot A dostoupe pilota B, budou pokračovat a stoupat stejnou rychlostí. Pilot B letí proti větru, protože se nachází ve vírovém prstenci a stoupák se v horních částech rozlévá více do stran. Pokud má GPS tak zaznamenal, že jeho rychlost proti zemi se snížila. Pokud poletí dále přes centrum jádra, tak jeho rychlost naopak vzroste a rychlost stoupání se sníží. Zpravidla je možné cítit zrychlení, když se pohybujeme přes jádro směrem na druhou stranu jádra. V tu chvíli by měl pilot okamžitě zatočit, aby zůstal v jádru a maximalizoval svoje stoupání. Jádro ve vírovém prstenci je velmi často turbulentní a pilot musí stále reagovat na různé turbulence tak, aby měl éro stále pod kontrolou a přitom zůstal v nejsilnějším možném stoupání.

Pilot C je nad stoupákem. Pouze pokud by vyklesal zpátky na jeho úroveň, mohl by znovu zahájit stoupání a získat nějakou výšku.

Pilot D vypadl z jedné strany stoupáku a míří pryč. Pokud má u sebe GPS, možná zaznamenal, že jeho rychlost vůči zemi vzrostla stejně jako rychlost klesání.

Pilot E se blíží ke spodní části stoupáku. Letí po větru a již by měl pociťovat zmírnění klesání - je již částečně nasáván do stoupáku.

Výše uvedený příklad ukazuje, jak je pro každého z nás důležité si neustále v mysli představovat stoupák, v němž se právě pohybujeme a "vizualizovat" si ho. Pouze v tom případě můžeme porozumět co se v jakém čase děje ve vztahu k tomu, v jaké části stoupáku jsme a následně z toho co nejvíce vytěžit. Také nám to umožní znovu vlétavát do jádra, dřiv než jej ztratíme.

TIP: Pokud letím přímo a najednou cítím zrychlení a snášení k jedné straně, možná v kombinaci se snížením opadání, okamžitě tento směr následuji. Je to totiž šance, že letím přímo do stoupáku, podobně jako pilot E na obrázku.
 

Zkušenosti

Nejúžasnější zkušenosti létání ve vírovém prstenci jsem měl při létání ve velmi silných stoupácích. Stoupal jsem až 9+ m/s v bezvětrném dní a najednou jsem na mém GPS zaznamenal, že je moje rychlost vůči zemi nulová! V té chvíli jsem si začal usilovně přemýšlet, kde se najednou vzal tak silný protivítr, ale dnes již vím, že jsem byl jednoduše na kraji vírového prstence a letěl jsem přímo proti odtékajícímu vzduchu (pilot B na obrázku). A ještě jedna zajímavá věc, kdy jsem vystoupal 1.500 metrů ve velmi krátkém čase letíc přímo a přitom jsem zůstal stát prakticky na jednom místě. Neuvěřitelné!

Nyní si představme dva piloty zkoušící zužitkovat spodní konec termické bubliny stoupající ve vířivé struktuře. Jeden je o 50 m níž a brzy bude pozadu za bublinou, protože jeho klesání je větší než stoupající masa vzduchu kolem něj. Naopak pilot, který je o 50 metrů výše se dostává ještě do stoupajícího vzduchu a bude moci pomalu stoupat. Zatímco bublina stoupá rychlostí 1 m/s a jádro 2 m/s, je nutné, aby pilot jádro co nejdříve našel. Při opadání PK kolem 1/ms by totiž pouze nuličkoval a po 50 vteřinách stejně z bubliny vypadnul (byl o 50 výše než kamarád).

 TIP: Vířivá struktura má svoje opodstatnění v samostatných stoupácích s úzkými jádry. Pokud jsou stoupavé proudy rozsáhlé jako například pod kumulostrádami a podobně, pak je tato struktura ojedinělá.

Mrak ukazující klasický tvar vířivé struktury. Pozorováním podobných mraků se můžeme naučit struktuře "neviditelných stoupáků".

 

Kumulostrády

Pokud jsou vhodné podmínky, nad rovinami se mohou formovat jednotlivé řady kumulů, tzv. kumulostrády. V případě létání v horách v takových ideálních dnech může šťastný pilot opravdu letět daleko v relativně krátkém čase, protože správně natočené hřebeny jsou sami o sobě  bezpečným průvodcem kumlostrád.

Nezbytné podmínky pro tvorbu kumulostrád v rovinách jsou následující:

  • Zatímco směr větru musí zůstat konstantní ve všech úrovních, jeho rychlost by měla sílit spolu s výškou.
  • Síla větru by měla být největší v nejvyšší části 1/3 prostoru mezi zemí a vrcholem mraku.
  • Měla by být zádržná vrstva korespondující se základnami mraků - kumuly musí mít dostatek místa pro zdravý vývoj, ale neměly bý růst příliš. Zádržná vrstva cca 1.000 metrů nad kondenzační hladinou se jeví jako ideální.

Pokud se všechny tyto podmínky potkají, můžeme očekávat, že vzdálenost jednotlivých kumulostrád bude 2,5-3 násobek vzdálenosti země k vrcholu mraku. Pokud tedy mrak roste ke 3.000m nad zem, pak další kumulostráda bude vzdálena pravděpodobně 7-9km a bude vyrovnaná podle směru větru.

Tip:

Dvě důležité věci, pokud chcete využít kumulostrády k letu nad rovinami:

  • Pokud je díra mezi dvěma mraky větší než vzdálenost k další kumulostrádě, potom je pravděpodobně moudřejší na ni přeskočit.
  • Pokud je tvůj kurz ve směru kumulostrády, vyplatí se letět podél ní dokud to jde a přeskočit na další řadu, pokud se ve tvojí současné objeví díra
     

Obrázek č. 1


Plánovaný směr (červená) a nejvíce efektivní dráha letu (zelená). Díry v kumulostrádě jsou využity k přeskoku z jedné na druhou v požadovaném směru. Velkým dírám v kumulostrádě je lepší se také vyhnout a raději zkusit změnit řadu, než se pokoušet přeletět rozsáhlou modrou díru.

Tip:

Vzdálenost k pilotovi, kterého vidíš letět je mnohem menší než si myslíš! Pravidlo odhadu je, že je to polovina vzdálenosti co si myslíš a stále je o kousek blíž!

 

Obrázek č. 2
 

Jednoduchá ilustrace pohybu vzduchu  kolem kumulostrád. Obrázek zároveň vysvětluje, proč přeskoky z jedné řady na druhou by měly být letěny vždy kolmo ke směru větru či nejbližšímu kumulu v řadě i za cenu letu na bok větru (jak ukazuje obrázek č. 1), abychom se vyvarovali strávení dlouhého času v klesáku mezi řadami.

 

Obrázek č. 3


Tyto dva obrázky byly vyfoceny během dvou vteřin. Všimněte si, jak moc se posunuly mraky během těchto dvou vteřin (koukněte na vrcholky stromů uprostřed fotky). Vítr je příliš silný na létání a pokud není silný u země, tak pravděpodobně proto, že se zatím vítr z vyšších hladin u země neprojevil.

 

Můj osobní komentář:
Výše popsané kumulostrády nad rovinami a taktika létání v nich je popsána pro opravdové roviny, kde členitost terénu a jeho různorodost nemá na tvorbu kumulostrád a umístění  kumulů zásadnější vliv (typicky polopouště např v JAR, Namibie, Austrálie). Možná si někdo pamatujete na tzv. "šestiúhelníkovou teorii" tvorby kumulů nad rovinami a mořem od Bruce Goldsmithe. Bruce v ní hovořil o kumulech umístěných v šestiúhelníkové síti a taktice její využití.

V našich podmínkách je nutné k výše uvednému "ideálu" přičíst další vlivy, které mají na termiku a kumulostrády nezanedbatelný vliv, jako hlavně orografie terénu, síla  termiky a větru. Pokud bych ze svojí několikaleté praxe létání v ČR měl vyvodit nějaké důsledky pro svoje další létání v hezkých dnech, kdy se dělají kumulky či nedej bože kumulostrády, tak se stále držím hesla "zůstaň ve vzduchu, doletíš daleko", samozřejmě s ohledem na aktuální podmínky. Názor na sílu stoupání a termiky si většinou utvářím během druhého až třetího stoupáku. Podobně silných stoupáků  se snažím využívat i pro další část letu v termicky nejzajímavější části dne (s pozdějšími hodinami je nutné naučit se začít "brzdit" a točit i méně záživné, ale zase na druhou stranu něžné stoupáčky) a mezi nimi si hraji se speedem podle větru a opadání. Nepřetržitě sleduji vývoj kumulů kolem sebe a ve směru letu s předstihem někdy i desítek kilometrů a snažím si v hlavě utvářet obraz o aktuálním cyklu termického intervalu pro danou oblast.

Samozřejmě, vše se podřizuje aktuální výšce a aktuálním podmínkám - někde může být rozsáhlá oblast stínu či naopak modrá díra a veškerou taktiku je nutné znovu a znovu přehodnocovat jako v šachové partii - chvíli táhnu střelcem, za chvíli je nutné bránit pěšcem. A co si budem říkat, u přeletů v paraglidingu stačí jeden nesprávně vybraný kumul a odměnou nám může být prohraná partie a v lepším případě vychlazené pivo v blízké hospůdce.

Výběr "správného kumulu" a stopy letu je to, co rozděluje "zrno od plev" a nelze exaktně s určitostí říci, co je dobře a co špatně. Kdybych to věděl, tak mám nobelovku ;-)

 

Delfínování pod kumulostrádami

 

Delfínové létání neboli delfínování je nejrychlejší a nejefektivnější cesta jak ulétnout spoustu kilometrů při přeletech. Delfínováním rozumíme, pokud pilot jednoduše letí "rovně", přibržďuje ve stoupácích a zrychluje v klesavé části. Vtip spočívá v tom, že se snažíme celý čas udržovat určitou výšku. Takový způsob létání si vyžaduje mnoho zkušeností a někdy i trošku štěstí na správný interval.

Pokud se ocitneme blízko mraku, tak se snažíme zrychlit a zvýšit opadání, aby nás mrak nenasál. Jakmile jsme v nižších hladinách, snažíme se letět s co nejnižsím opadáním. Vhodným používáním speed systému a řidiček můžeme až neskutečným způsobem ovlivnit způsob našeho letu a míru klouzání.

 

Uvedený článek  od má za úkol vysvětlit některé základní principy vzniku termiky a létání v "ideálních" podmínkách a autor, který má spíše praxi v horském létání , zde přejal spíše všeobecně platné poučky. Piloti se v praxi často setkají s takovým spektrem podmínek, že je velmi těžké či nemožné z toho vyvozovat nějaké logické závěry, které jsou v tomto seriálu o termice či v některých knižních publikacích renomovaných autorů uvedeny. Základním pravidlem pro létání termiky je tedy hlavně PRAXE, PRAXE a PRAXE, neboli LÉTAT, LÉTAT A LÉTAT :-) Čím více hodin strávite ve vzduchu, tím snáze pochopíte (či nevědomky vstřebáte) principy a děje, které mají často zpochybnitelné vysvětlení, či vysvětlení mají úplně jiné ;-)  

 

Termické zdroje - Odtrhová místa

 Často vídávám piloty hledající termiku na místech, která považuji přinejmejmenším za "termicky nezajímavá". Často se mě pak ptají, proč jsem letěl pro stoupák zrovna na nějaké konkrétní místo. V tu chvíli sám sebe v duchu zastavím, abych jednoduše neřekl "protože to tam vypadalo dobře". Ve skutečnosti to co dělá některá místa v přírodě "lépe vypadající" je komplexní věc mnoha vlivů, ať již proměnlivých vzhledem k aktuálním povětrnostním podmínkám, či pevných danými vlastnostmi konkrétního místa. Pouze zkušenosti a neustále zkoušení (i nezdary nás učí) nás může naučit taková místa podvědomě a úspěšně nacházet.

 

   Během učení si musíme uvědomit následující věci:

  • Která půda/terén se dobře nahřívá?
  • Odkud či z jakého místa by se mohl stoupák od země odtrhnout, i vzhledem k větru a reliéfu krajiny?
     

Velmi zřetelně "označené" odtrhové místo, sedlo nad Schnalstal v italských Alpách. Obvykle hřebeny působí jako odtrhové hrany, ale strany takovéto kotle nasvíceného zprava nebo zleva a také vzhledem k směru větru, jsou také velmi dobré. Uprostřed kotle můžeme očekávat zesílené klesání.

Naučili jsme se, že termika vzniká díky tomu, že se nahřívá určitou část země, a ta ohřívá blízký okolní vzduch. Nyní udělejme další krok.

 

Hodnota albedo, míra "ohřívání" povrchu 

Hodnota albedo označuje míru odrazivosti slunečního záření tělesa nebo jeho povrchu. Čím vyšší albedo, tím horší je povrch pro tvorbu termiky, protože většina sluneční energie je odražena zpět a jen málo z ní je použito na ohřev povrchu.

 

Hodnoty albedo pro různé typy povrchů

Surface

Hodnota albedo
Vysušené lány zralého obilí
Extrémně nízká
Asfalt Extrémně nízká
Černá půda
Velmi nízká
Vlhký písek
Velmi nízká
Jehličnatý les
Velmi nízká
Půda bez vegetace
Nízká
Trávník Nízká
Listnatý les
Nízká
Poušť/voda Střední
Suchý písek
Vysoká
Sníh
Velmi vysoká 
 

 

Ovšem pouze albedo není samotná hodnota v celém příběhu. Pokud je půda nasáklá vodou, energie se nejdříve musí spotřebovat na vysušení předtím, než začne povrh ohřívat. Takový proces vezme mnoho energie, která pak chybí pro generování termiky. Na druhou stranu, rozpraskaná suchá půda (např suché zorané pole, nebo suchem rozpraskaná polopoušť) akumuluje teplo a ohřeje okolní vzduch rychleji než kompaktní rovná.

Faktory se kterými je třeba počítat při tvorbě termiky na různém povrchu

Vhlká půda absorbuje velké množství energie, aniž by ji uvolňovala. Pro termiku v obasti vlhkých mokřin musíme čekat do pozdější části dne, když se začne okolí ochlazovat. Mokřina se bude ochlazovat pomaleji a někdy můžeme potkat stoupák právě na takových místech, kde bysme jej obvykle nehledali.

Listnatý les ma relativně malou hodnotu albedo, ale obsahuje mnoho vlhkosti. To jej činí termicky méně zajímavým, než jehličnatý les, v němže je akumulováno méně vlhkosti.

Jakýkoliv povrch kolmo orientovaný na slunce se bude ohřívat lépe než okolí, které tak slunci vystaveno není. Na severní polokouli to znamená východně orientované svahy dopoledne, jižně orientované svahy kolem poledne a západně orientované odpoledne. V zimě pak v Evropě najdeme lokálně využitelnou termiku pouze na jižně orientovaných skalách, slunce je příliš nízko a energie pro tvorbu termiky málo.

Povrchy s velmi dobrou schopností akumulovat teplo (jako například skály) potřebují trochu více času k nahřátí, ale jakmile jsou jednou ohřáty, jsou schopny vytvářet stoupáky, i když je třeba přechodně zastíněno. Stejně tak kolem skal najdete termiku i v pozdní fázi termického dne, kdy uvolňují nashromážděné teplo.

  • Poušť a písek mají vysoké albedo, ale jsou často rozpraskané a pórovité. Navíc takové povrchy často najdeme v oblastech se silným slunečním svitem a méně vlhkým podnebím, takže pórovitost v kombinaci se silným sluncem často znamená silnou termiku v pouštních či polopouštních regionech.
  • Jehličnatý les je dobrý termický generátor, je schopen akumulovat velké množství tepla.
  • Vlhké zelené plochy a louky nejsou dobré, ale pokud jsou čerstvě posekány, tak jsou OK. Pokud se tam suší seno, tak je to mnohem lepší.
  • Obilné nebo řádky brambor (před rozkvětem do zelena) jsou dobré. Kukuřičné lány bývají dobré až na podzim před sklizní.
  • Zoraná pole jsou lepší než nezoraná.
  • Černé asfaltové parkoviště nebo industriální bloky bývají výbornými termickými místy.

Farmář se chystá ke sklizni. Pilot to spatřil a okamžitě tam zamířil. Místo je dobré nejen díky nízkému albedu travnaté louky, ale také proto, že pohybující se traktor působí jako možný impuls k odtrhnutí nashromážděného tepla.

Tip

Pokud na parkovišti parkuje mnoho aut, je to vždycky lepší, protože horký vzduch může být akumulován mezi zaparkovanými vozy. Stoupák pocházející z plného parkoviště bývá obecně silnější a širší a je jednodušší jej ustředit.
 

Tip

Termika může pocházet z jakéhokoliv povrchu, který je dobře nahříván sluníčkem. Při hledání zdroje termiky si představte jako byste chodili po zemi a pohybovali se na těch místech, nad kterými letíte. Určitě znáte ten pocit, že uprostřed lánu obilí před sklizní je nesnesitelné vedro, zatímco u studánky ve vlhkém lese výrazně příjemněji. Všude tam, kde očekáváte teplejší místo, tak tam můžete očekávat původ termiky, tam kde předpokládáte chladnější místo, tak je i méně termiky zajímavé. Tedy studená, zastíněná či vlhká území jsou vždy překážkou termickému vývoji.

Zdroj : pgweb

 

                                                                                                                                                                  Zpět

© 2010 Paragliding-4U

Tvorba www stránek zdarmaWebnode

Paragliding kurz - Základní škola Létní