Vyhledávání

SBOHEM OBLOHO!

10.05.2013 22:32

Lítání pro mě, stejně jako pro většinu ostatních pilotů, byl veliký splněný sen. Dalo mi neuvěřitelnou spoustu úžasných zážitků na celý život. Parta kolem lítání je velice různorodá - obsahuje lidi v šech možných věků, povolání, vzdělání a povah ... spojuje je jediné: nadšení po přistání, když jsou všichni plní zážitků nesrovnatelných s událostmi běžného dne.


 

Přelety

Přestože k pořádným přeletům se člověk prostě musí prolítat, ty nejkrásnější zážitky jsou na začátku. Vždycky si budu pamatovat, jak jsem na Peckové překonal strach, zatnul zuby, a pár metrů nad stromy (jak mi to tehdy aspoň připadalo) otočil v rozbitém stoupání třistašedesátku ... a druhou a třetí, až nad kopec. Poprvé. Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem ve Slovinsku po několika dnech svahování poprvé vystoupal nad hřeben Kovku a místo strmé stěny se přede mnou během pár vte řin otevřela rozlehlá krajina lemovaná na obzoru zasněženými hřebeny Julských Alp. O pár dnů později jsem pod Kovkem skončil na stromě uprostřed lesa - i to se občas povede. Kovk byl vůbec krásný kopec, dalo se spát na placatém vršku ve stínu borovic a ráno stačilo jen rozložit křídlo vedle stanu a letět. Večer člověk přistál na louce na hřebeni a křídlo v květáku donesl do stanu. Ani nevím, jestli se na Kovku ještě smí lítat, nebo už domorodce znechutil narůstající proud českých padáčkářů a zakázali to ...

Poznávání světa z výšky

Lítání s padákovým kluzákem přivede člověka na úžasná místa, kam by se jinak nedostal. Naprosto legendární jsou stěny masivů Sella a Marmolada při každoročním babím létu v Canazei. Neméně legendární je taky "masomlejn" se stovkama padáků na malém prostoru. Jen pro silné nervy. Nádherná je svahotermika v Normě kousek od Říma se startem vedle vykopávek antického města a lítáním jen pár metrů od stěn starých domů. Nezapomenutelné lítání je nad zářivě bílými mramorovými doly v Carrara, na dohled od Pizzy. A zapomenout se nedá ani dokluz na jediné přistání v Carrara přes zadrátované město - pětikilometrový dokluz bez možnosti nouzového přistání jsem dotáhl v pětimetrové výšce se značně sevřenýma půlkama. Krásný zážitek nám naopak připravila opuštěná startovačka Valcava v severní Itálii, když jsme se se Scorpim a Dobrou motali v zamlženém nevýrazném počasí kolem startu a naráz se odnikud vynořil šestkový stoupák. Tři křídla ucho na ucho jsme v mlžném oparu točili v naprostém tichu a až když jsme se v základně rozprchli, ozval se ve vysílačce Dobrův hlas shrnující společný dojem: "Co to proboha bylo?"

Lítání v Čechách

je o něčem úplně jiném než v Alpách. Žádný úprk po zřetelném hřebeni, žádné výrazné kopce s nekonečnou termikou (kromě Černé Hory, samozřejmě). Úvodní stoupák v Čechách je umění, kterému jsem se nikdy pořádně nenaučil. Někdy jsem měl štěstí a jindy skončil po minutě na přistávačce. Znáte to. Ale když se člověk kone čně dostane pod základnu, zážitek je úplně mimořádný! Při lítání nad rovinama jste mnohem blíž k základnám než k zemi - země stojí, zatímco mraky rychle ubíhají a pocit třetího rozměru je naprosto dokonalý. Je to zážitek, ze kterého pak člověk v kanceláři žije ještě několik týdnů.

Krizovky

(nebo správně Kurz Nestandardních Režimů), to je jiné kafe. Cíle a priority se naráz otočí. Místo toho, aby se člověk sna žil udržet křídlo nafouknuté nad sebou, dělá pravý opak. A ještě se snaží si to užít. Na krizovkách jsem si naplno uvědomil rozdíl mezi racion ální obavou a iracionálním strachem. Kilometr nad jezerem si člověk mů že tisíckrát opakovat, že tohle je to nejbezpečnější místo pro pokusné zbourání křídla - ale obklopený prázdnotou a s malinkatým jezerem hluboko dole jsem opravdu neměl chuť sáhnout do šňůr a vyfouknout si k řídlo nad hlavou. Naštěstí byl vždycky k dispozici klidný hlas instruktora z vysílačky: "Tak namotat, přibrzdit a až to couvne tak stáhnout a pevně držet." Na krizovkách jsem si taky jedinkrát v životě hodil záložák. Což je přesně o dva záložáky míň, než jsem hodit měl. Ten pocit, když člověka uchopí mohutná síla za zadek a zastaví pád, ten má něco do sebe.

Vlastně až na krizovkách jsem se nějak smířil se svým strachem z výšek. Naštěstí při lítání bývá výška většinou dost anonymní - člověk pod sebou vidí jemnou travičku a vůbec si neuvědomuje, že jsou to ve skutečnosti vzrostlé stromy. Pohled nahoru, to je jiné kafe ... visím na silných pevných řemenech, ty se větví do spousty malých provázků, ty jsou přivázané ke kusu látky a ten kus látky z nějakého d ůvodu jen tak visí v obloze, aniž by ho cokoliv viditelného drželo. Je lepší se koukat na horizont.

XCampy

Mezi nejhezčí akce patřily XCampy. Oproti závodům převažovalo na XCampu nadšení z lítání nad soutěžením. Skupina lidí spojených stejným zájmem ... a v případě prvního XCampu v Pieve d'Alpago 2007 většinu času svorně nadávající na počasí. Kdo by taky nenadával, když jsme místo lítání zašívali díry ve stanech způsobené kroupama. Ješt ě štěstí, že organizátoři moudře přivezli celý náklaďák Černohorského piva. Na druhém XCampu v Levico Terme 2009 naopak počasí sloužilo krásně a tak jsme večer poslouchali historky jako "Dotočil jsem 3200 a tam na mě začalo zespoda sněžit." Vtipné bylo, když jsme na prvním i druhém XCampu s mou věčnou navigátorkou Martinkou s tandemem přistáli u supermarketu v Belluno - poprvé to bylo po osmi kilometrech, podruhé z opačného směru po osmdesáti.

MČR

Abych citoval Hanze Slabihoudka: "Vybrali jsme si skvělý sport. Jediná kvalifikace na Mistrovství Republiky je zaplatit včas startovné." MČR jsou úžasná zkušenost a teprve tam člověk pochopí, jak moc toho ještě neumí. Strach z počasí je mnohem slabší, když je kolem spousta jiných pilotů, a tak překvapeně zjišťujete, v čem všem se dá ještě lítat. Slovy klasika: "Na lítání to není, ale závodit v tom půjde." Nezapomenutelný zážitek byl přelet přes Monte Avenu při MČR 2009 v Levico Terme, během kterého se základny na několika kilometrech vzdálenosti snížily o víc než 1000 metrů a začalo z nich pršet. Sám bych se do té černoty pod nízkou základnou nikdy nepustil, ale se stovkou pilotů kolem to byla jasná volba.

Tandem

Vrcholnou částí mého lítání byl TANDEM (s kurzem u Míry Volného). Může za to moje přítelkyně Martinka, která lítání miluje jako já, ale vždycky měla strach si sama udělat piloťák. Vzal jsem ji pokusně na výlet z Černé Hory a udělal jsem strategickou chybu - letěli jsme hned napoprvé asi 30 kilometrů. Od té doby jsem pokaždé dostával kapky, když jsme nikam nedoletěli a po hodinové snaze skončili pod kopcem ... lítání je přece o tom, že se letí NĚKAM, ne? ;-)   Pár letů se nám ale podařilo, například stovka ze Všechova do Klatov. Tu bych sám asi nedal. Když jsem na čtyřicátém kilometru nezvládl utočit s tandemem úzký silný stoupák a vypadli jsme z něj do krátkého volného pádu, byl jsem psychicky unavený a zralý na přistání. V tu chvíli to Martinka zachránila metodou "Tak je ště zkusme támhleten mrak a pak uvidíme, jo?" Tak má fungovat správný přeletový pasažér! Byla za to odměněná druhým místem v tandemech v Českém Poháru Paraglidingu 2009!!!

Vlastně nám moc nechybělo k prvnímu místu. Drželi jsme se na něm velikou část sezóny a na podzimní polítání do Canazei jsme odjeli už jen tak na pohodu, přesvědčení o svém vítězství. Netušili jsme, že Honza Křístek (přezdívka Honza Kondor) na Lijaku začátkem září uletěl 75km, čímž nás překonal, ale takticky nechal svůj přelet v poháru do poslední chvíle skrytý. Tímto mu dodatečně děkuju - kdybych byl věděl, že jde o zlato, asi bych za každou cenu doletěl chybějící kilometr pod Col Rodelu uzavřít 40 km FAI trojůhelník ... a potom musel přistát s tandemem na stromě. Honza Krátký skončil v poháru 2009 na třetím místě a zjevně se rozhodnul, že to tak nenechá. Od té doby bral pokaždé zlato. Pomalu by měl dostat titul Paraglidingového Autobusáka, ne? ;-)

O dva záložáky méně

1) Občas se věci nepovedou a v lítání z toho bývá větší problém než jinde. Poprvé jsem se zmastil nad Monte Doladou v Itálii v červnu 2006. Byl jsem nevyspaný a unavený a kdy ž mi klapla větší část náběžky, zareagoval jsem moc a křídlo přetáhnul do negativky. Než jsem si uvědomil, co se vlastně děje, zatwistované křídlo už zrychlovalo do spirály. Kvůli twistu ve šňůr ách se spirála nedala kontrovat a bylo potřeba hodit záložák. Ale na nové sedačce byl záložák jinde a já ho nedokázal rychle nahmátnout. Na dlouhé hledání nezbyl čas, bylo ho tak akorát na myšlenku: "A sakra! Jak tohle dopadne?"

Dopadlo to zlomenou čelistí a šesti týdnama tekuté stravy. Aspoň jsem díky tomu ověřil, že pít pivo brčkem je úplně stejné jako pít ho normálně. A mimochodem, výborná odtučňovací kůra, pokud by měl někdo zájem ;-)  Když jsem srostl, zkusil jsem opatrně trochu lítání ... a pořád to bylo úžasné. Nezbývalo, než věřit že šlo o náhodnou nehodu a vrátit se na oblohu.

2) Podruhé jsem spadnul nad Stolem (tak se jmenuje hřeben ve Slovinsku) při tréninku na XRace v červenci 2010. Zaskočilo mě nečekané, prudké a asymetrické zaklopení náběžky, na které jsem vůbec nestihnul zareagovat... Zatímco mé tělo pokračovalo setrvačností vpřed, křídlo se bez mého řízení otočilo náběžkou k zemi a zamířilo do spirály. Následoval krátký, nepříjemný pocit pádu po zádech, než jsem se ve šňůrách přetočil obličejem k zemi. Po pár vteřinách důrazného tahání za řidičku se konečně rotace i pád zpomalily a křídlo vyplavalo do přímého letu. Povolil jsem řízení, abych zpomalující křídlo nepřetáhnul ... a spirála jako z praku. Proč? To nevím.... každý pilot, takové situace vnímá po svém. Co vím je, že podle GPS tracklogu jsem bojoval devět vteřin ... než kolem mě vyrostly stromy a já si pozdě uvědomil, že řešením měl být záložák.


Skončil jsem se zlomenou pánví a páteří, neschopný pohnout se z místa, sám ztracený na kopci s mizerným mobilním signálem. Měl jsem docela štěstí, že se mi povedlo nakonec odeslat SMSku a Charlie Vejchodský sehnal vrtulník. Nebylo to pěkné, nejdříve dvě hodiny sám bezmocně čekat na pomoc na kopci a potom strávit sedm týdnů v posteli, bez možnosti třeba jen jít na záchod. A taky to ve svém důsledku bylo naprosto úžasné, kdy ž jsem se po dvou měsících ležení znova učil chodit - plný eufórie, jako malé dítě, když se učí dělat své první krůčky.

Slovo na konec


Zážitků je spousta. A jak říká staré padáčkářské heslo: "Zážitky nemusí být pozitivní, hlavně když jsou silné."



Byl jsem označen za pilota, který dobře píše o tom, jak špatně lítá. Tohle je můj poslední text pro Pilota. Rozhodl jsem se s lítáním přestat. Je to krásný sport a spousta lidí ho dlouhé roky dělá bez vážnějších problémů, o úrazech nemluvě. Ale já po dvou vážných nehodách musím uznat názory z mého okolí, že pro mě je lítání nebezpečné. Nebo jsem já nebezpečný pro lítání, to je v důsledku stejné. Míra Volný (s pomocí paragliding-bazar.cz) už rozprodal mou výbavu a až v létě naskáčou na obloze kumuly, budu vám všem z celého srdce závidět. Ať vám to lítá!!!

text a fotky: DaN "Krmelec" Štourač (letový denník v ČPP)

 

Partnery této rubriky jsou :

 

 

 

© 2010 Paragliding-4U

Tvorba www stránek zdarmaWebnode

Paragliding kurz - Základní škola Létní